Na návštěvě.

Taxikář seděl u stolu a právě se chystal obědvat, když tu se otevřely dveře a vešla Tesknota. Hned se mu vrhla okolo krku: "Hledala jsem tě všude, byla jsem doma, na ulicích, i v metru, dokonce i v obchodech jsem to proběhla, a ty zatím sedíš tady!"
Smála se a líbala ho na tváře a na pleš. Znechuceně se snažil vymanit z nelibého objetí. "Tos dlouho beze mne nevydržela," pravil.
A jí se koulely po tvářích slzy štěstí: "Od samého rána zdá se mi celá příroda obtěžkána jakousi předtuchou. Půda, po které kráčím, jako by mi chtěla utéci pod nohama - když jsem vzhlédla k nebi, oblaka zdála se šikovat k útoku - kdys stinné křoví náhle čpělo temnotou a den nechal jen vlažně padat světlo na mou tvář, jen tak, aby se neřeklo... - Chcípni - šeptaly mi větve obtěžkané listím, - chcípni - kvílelo nebe plné temných mraků, - chcípni - volalo slunce plovoucí po nebi."
  Zacpal si uši, nemoha už snášet její nářky. Sedla mu na klín, obtočila chladnými vlasy. Od své minulé návštěvy se poněkud změnila. Vypadala dospěleji a chovala se s větší jistotou. Všiml si také, že si pořídila nové boty.
  Podařilo se mu ji setřást a vyběhl z pokoje ven. Přirazil dveře. Zamkl. Trochu si oddychl. Vydal se do ulic, hlavně mezi lidi. Setkával se s jejich pohledy a viděl, že se od něj divně odvrací, jako by v jeho tváři bylo napsáno cosi, co znají a nechtějí spatřit.