"Jaké to bylo, musela jsi se strašně bát!", zvolala Helena, když jí Růženka svůj zážitek vylíčila. V očích měla úžas, hraničící s nadšením.
"Ano, trochu jsem se bála," Růženka na to zamyšleně. Myslela si, že nejvýraznější vzpomínkou nebyl strach, ani taxikářův obličej, ani jeho pistole, či snad blízkost smrti. Nejsilnějším obrazem v její paměti zůstal les, stíny krkavců, šumění stromů, hučení větru... Ještě teď jí zní v uších.
"Půjdeš na policii?"
Spíš než otázka to znělo jako příkaz. Růženka si představuje, jak sedí na policejní stanici, zprava zleva střídavě připlouvají dvě obrovské dobromyslné tváře policistů. Vzadu u topení okolkují další dva policisté - nováčci - hltají každé slovo. "Tak vy chcete říci, slečno, že vás zachránila pouze vaše apatie?"
"Ne, naopak, zachránila mne má vnímavost. Náhle mi došlo, jak je ta krajina krásná. Začala jsem ji obdivovat. "
Policisté si vyměnili krátké pohledy.
"Abych vám to objasnila - ten chlap počítal s tím, že se ho budu bát. Ale mně byl úplně fuk."