Nechme taxikáře jeho výčitkám svědomí a podívejme se, jak si vede biolog Pardek se svým novým obličejem.
Pardek se belhá domů, bydlí s rodinou v malém bytě ve Městě. Nezáviďme mu jeho osud...   Ani jeho žena není úplně bez problémů. Biologova boulička zdála se být vždy hračkou ve srovnání s postižením, které jí příroda nadělila. V patnácti letech to byla lepá dívka pěkných tvarů, které způsobily mnohým bezesné noci.
Bohužel však tím to neskončilo - k jejímu zděšení její vnady později rozkvétaly více a více až do přílišné, pro většinu občanů nestravitelné velikosti. Došlo to tak daleko, že si musila pořídit tác, aby své vnady vůbec unesla; nosila je pak před sebou, jako by servírovala nějaký vzácný pokrm - přikryla pokrm utěrkou, aby iluze byla dokonalá... V sousedství ji proto časem začali považovat za svačinářku.
   Sledujme tedy Pardeka, jak kráčí vstříc domovu. Bloumá po ulicích a snaží se obličej příliš neukazovat kolemjdoucím. Není to úplně příjemná podívaná těsně po plastické operaci. Zazvoní na zvonek. Žena však nikde. Vzpomněl si na klíče a odmyká.
Přichází do bytu a tam - dcera. Jeho dospívající dcera. Jablko nikdy nepadá daleko od stromu...
"Ahoj tatínku, co se Ti to stalo?", ptá se dcera.
"Jen taková maličkost - už jsme bez bouličky."
"Ach tak - gratuluji..."
Biolog se belhá do pokoje. Sedne k zrcadlu.
   Abychom už přiznali barvu. Ani dcera není úplně bez chybičky. Vydává pozoruhodný, avšak bohužel nesnesitelný siříkový zápach. Nikdo neví proč. Zatím, co biolog si před zrcadlem léčí rány, dcera čichá k zápachu, který sama vyluzuje. Dnes je to silnější než jindy, myslí si, a raději se zamkne v pokoji. Znechuceně si očuchává nohy a ruce. Po chvíli si všimne, že vlastní zoufalství nad siříkovým zápachem se zvrhává v podivné uspokojení, ba rozradostnění. Náhle nadechuje siřík ze všech plic. "Jen si užij ten svůj siřík!", radí si.
   Její tělo bylo vždy nevinné těleso tiché hmoty, s nádechem romantiky, nikdy nečinící žádných potíží. Najednou však, jako by mu došla trpělivost, začlo vzpurně smrdět.
   Tatínek si zatím před zrcadlem píchá injekci. Je to pozoruhodný, avšak nedoceněný biologův preparát - má za účel přimět vlastní domovskou tkáň, aby přijala bez problémů tkáň cizí. Není to tak složité - biolog by za svůj objev možná dostal Nobelovu cenu, kdyby se byl býval lépe učil ve škole. Jako vědec je považován za amatéra, leč nikdo netuší, jaké schopnosti v něm ve skutečnosti dřímají. Hledí do zrcadla, ve tváři injekční jehlu. Zasnil se.

   A tu zazvoní maminka. Pardek ani dcera nejdou otevřít - jsou zabráni do svých vlastních problémů. Jak má však otevřít maminka, když drží v obou rukou stříbrný tác? (Pardek jí ho koupil k narozeninám, protože nemohl vystát, že chodí pořád s plastikovým, ukradeným ve školní jídelně...) Maminka tedy chvíli čeká. Kolem prochází soused ze třetího patra. "Nemohl byste mi, prosím, odemknout? Klíče mám v kapse", říká maminka a mile se na souseda usměje," já musím bohužel držet tady ... tu svačinu."
"Ale ano, to víte, " říká soused a odemyká dveře. Uhodí ho do nosu siříkový zápach. "Och", uskočí stranou a chvilku lapá po dechu. Ze dveří ve vysune hlava biologa. Už vypadá trochu odpočatěji. V zasnění před zrcadlem však zapomněl vytáhnout injekční stříkačku ze tváře. "Tak nashledanou!", loučí se soused... "Nashledanou, děkujeme," loučí se manželé.

"Ten siřík je dneska cítit obzvlášť silně," soudí maminka ustaraně.
"Ano, dnes je obzvlášť silný, ale včera to bohužel bylo ještě horší...", míní Pardek.
"Včera byl siřík dokonce vidět jako hustá mlha, padal pomalu po schodech až do přízemí."
Maminka vzdychne. Osud tedy štěstí Pardekovým nepřinesl. Usednou ke stolu. Pardeková obdivuje Pardekův nový vzhled, předtím mu však konečně odstranila stříkačku. Uvaří čaj. Rozbalí poštu, která dnes ráno přišla.

"Děkujeme Vám, že jste neměli více dětí", zní text dopisu.

  Není to smutný příběh?