Nechme taxikare jeho vycitkam svedomi a podivejme
se, jak si vede biolog Pardek se svym novym oblicejem.
Pardek se belha domu, bydli s rodinou v malem byte ve Meste. Nezavidme
mu jeho osud... Ani jeho zena neni uplne bez problemu. Biologova boulicka
zdala se byt vzdy hrackou ve srovnani s postizenim, ktere ji priroda nadelila.
V patnacti letech to byla lepa divka peknych tvaru, ktere zpusobily mnohym
bezesne noci.
Bohuzel vsak tim to neskoncilo - k jejimu zdeseni jeji vnady pozdeji rozkvetaly
vice a vice az do prilisne, pro vetsinu obcanu nestravitelne velikosti.
Doslo to tak daleko, ze si musila poridit tac, aby sve vnady vubec unesla;
nosila je pak pred sebou, jako by servirovala nejaky vzacny pokrm - prikryla
pokrm uterkou, aby iluze byla dokonala... V sousedstvi ji proto casem zacali
povazovat za svacinarku.
Sledujme tedy Pardeka, jak kraci vstric domovu. Blouma po ulicich a
snazi se oblicej prilis neukazovat kolemjdoucim. Neni to uplne prijemna
podivana tesne po plasticke operaci. Zazvoni na zvonek. Zena vsak nikde.
Vzpomnel si na klice a odmyka.
Prichazi do bytu a tam - dcera. Jeho dospivajici dcera. Jablko nikdy nepada
daleko od stromu...
"Ahoj tatinku, co se Ti to stalo?", pta se dcera.
"Jen takova malickost - uz jsme bez boulicky."
"Ach tak - gratuluji..."
Biolog se belha do pokoje. Sedne k zrcadlu.
Abychom uz priznali barvu. Ani dcera neni uplne bez chybicky. Vydava
pozoruhodny, avsak bohuzel nesnesitelny sirikovy zapach. Nikdo nevi proc.
Zatim, co biolog si pred zrcadlem leci rany, dcera cicha k zapachu, ktery
sama vyluzuje. Dnes je to silnejsi nez jindy, mysli si, a radeji se zamkne
v pokoji. Znechucene si ocuchava nohy a ruce. Po chvili si vsimne, ze vlastni
zoufalstvi nad sirikovym zapachem se zvrhava v podivne uspokojeni, ba rozradostneni.
Nahle nadechuje sirik ze vsech plic. "Jen si uzij ten svuj sirik!",
radi si.
Jeji telo bylo vzdy nevinne teleso tiche hmoty, s nadechem romantiky,
nikdy necinici zadnych potizi. Najednou vsak, jako by mu dosla trpelivost,
zaclo vzpurne smrdet.
Tatinek si zatim pred zrcadlem picha injekci. Je to pozoruhodny, avsak
nedoceneny biologuv preparat - ma za ucel primet vlastni domovskou tkan,
aby prijala bez problemu tkan cizi. Neni to tak slozite - biolog by za
svuj objev mozna dostal Nobelovu cenu, kdyby se byl byval lepe ucil ve
skole. Jako vedec je povazovan za amatera, lec nikdo netusi, jake schopnosti
v nem ve skutecnosti drimaji. Hledi do zrcadla, ve tvari injekcni jehlu.
Zasnil se.
A tu zazvoni maminka. Pardek ani dcera nejdou
otevrit - jsou zabrani do svych vlastnich problemu. Jak ma vsak otevrit
maminka, kdyz drzi v obou rukou stribrny tac? (Pardek ji ho koupil k narozeninam,
protoze nemohl vystat, ze chodi porad s plastikovym, ukradenym ve skolni
jidelne...) Maminka tedy chvili ceka. Kolem prochazi soused ze tretiho
patra. "Nemohl byste mi, prosim, odemknout? Klice mam v kapse",
rika maminka a mile se na souseda usmeje," ja musim bohuzel drzet
tady ... tu svacinu."
"Ale ano, to vite, " rika soused a odemyka dvere. Uhodi ho do
nosu sirikovy zapach. "Och", uskoci stranou a chvilku lapa po
dechu. Ze dveri ve vysune hlava biologa. Uz vypada trochu odpocateji. V
zasneni pred zrcadlem vsak zapomnel vytahnout injekcni strikacku ze tvare.
"Tak nashledanou!", louci se soused... "Nashledanou, dekujeme,"
louci se manzele.
"Ten sirik je dneska citit obzvlast silne,"
soudi maminka ustarane.
"Ano, dnes je obzvlast silny, ale vcera to bohuzel bylo jeste horsi...",
mini Pardek.
"Vcera byl sirik dokonce videt jako husta mlha, padal pomalu po schodech
az do prizemi."
Maminka vzdychne. Osud tedy stesti Pardekovym neprinesl. Usednou ke stolu.
Pardekova obdivuje Pardekuv novy vzhled, predtim mu vsak konecne odstranila
strikacku. Uvari caj. Rozbali postu, ktera dnes rano prisla.
"Dekujeme Vam, ze jste nemeli vice deti", zni text dopisu.
Neni to smutny pribeh?