Rosil v jámě.
Toho večera spadl Rosil v lese do veliké jámy. Byla hluboká, a Rosil pádem do ní upadl do bezvědomí. Když se probral, zjistil, že si pořádně natloukl. Ale to by ještě nebylo tak hrozné s porovnání se skutečností, že vyhlídka na únik z jámy byla mizivá, ba nulová. To když Rosil viděl, propadl trudomyslnosti. Ani se nesnažil ohledávat stěny, zdali by se po nich nedalo vyšplhat nahoru. Bylo mu jasné, že s jeho svobodou je konec.
"Měl jsem si víc užívat života," pomyslel si. Sedl si alespoň co nejpohodlněji na velký balvan v rohu a opřel o mazlavou stěnu. Pohlédl nahoru na čistou nebeskou plochu, jen občas rozčeřenou hejnami vran. Přepadl ho smutek. Vzpomněl si na hajného, který ho před procházkou do hlubokého lesa varoval. Myslel na jeho tuhou, větrem ošlehanou tvář a zaplavila ho úcta k tomuto moudrému muži, který jako by tušil, jaký osud Rosila v lese potká.
"Oč lepší je tento muž," myslí si Rosil, "než já. Jak krásným životem si asi žije v čisté přírodě, bez vší přetvářky života ve Městě, neznaje lstí, ve kterých já stal jsem se mistrem. Oč lepší by bylo být hajným než Rosilem. Jak marné je stále stoupat po žebříčku své kariéry jak po jezdících schodech, co stále jedou dolů - jak únavné je šplhat nahoru až někam do Nebes, kde cinkají zvonky a vítají vás andělé se šampaňským. Oč lepší je zůstat jako hajný na pevné zemi, kochat se vůní lesů, obdivovat rudé slunce na obzoru, naslouchat jelení říji a večer cítit blaženou únavu po dobře vykonané práci." Vstal. Pohlédl k první hvězdě, která již blikla na nebi.
"Ale já nejsem hajný", pravil zasmušile. "Jsem úlisný kariérista, navíc v hluboké jámě."
Zatím co Rosil filosofoval, snesla se nad lesem tma. K jámě se přiblížily něžné laní kročeje.
Vzhlédl vzhůru a spatřil tvář laně v hebkém svitu měsíce. Tvář to byla překrásná. Studený měsíční svit jí propůjčil nadpozemské vzezření a smutný, teskný pohled jejích očí jako by komentoval Rosilův neblahý osud. Rosil sedí jako k zemi přibitý, okouzlen čarokrásným zjevením, tím spíše, že ve výrazu oné tváře spatřuje souznění se svým momentálním rozpoložením.
Vlastní situace nejeví se mu již býti zlomyslnou schválností osudu, ani spravedlivým trestem za svůj dosavadní způsob života. Zdá se mu, že ho osud vybral, aby hrál sólo v tragické hudbě večera, aby se stal hlavní součástí ponurého panoramatu lesa a laň se mu v té chvíli zdála býti andělem zvěstujícím mu toto důležité poslání. V chladném svitu měsíce, na pozadí dramatické kulisy šumících korun stromů mu jeho jáma náhle začala připadat jako jediné vhodné místo, kde se mohl dnešní večer ocitnout. Pochopil, že by bylo nepatřičné procházeti se po cestičkách s kapsami plnými hub a vesele si pohvizdovat - dokonce se zastyděl, že měl něco takového vůbec v úmyslu učinit.
Laň hledí na Rosila. Naklonila hlavu na stranu. Změna světla však její tváři ve chvilce propůjčila zcela jiný výraz. Na dno jámy zírá nyní podivná kreatura, již ne příliš podobná lani, navíc s pohrlivým úšklebkem v koutcích úst.
Rosil povstal s úžasem: "Kdo jsi? Což jsem se mýlil, když jsem se domníval, že se mnou soucítíš? Jak zrádný úšklebek odhalil třpyt luny! Ach ano - teď již nepochybně vím, že tato tvář mi někoho připomíná, kohosi již dávno ztraceného v hlubinách mé paměti!" Snažil si vybavit onu tvář ve své mysli, ta mu však stále unikala jako kluzká ryba. Chytnul hlavu do dlaní, zuřivě vjel prsty ke kořínkům vlasů: "Kdo jsi, kdo jsi?"
Ohlédla se někam k lesu. Chvilku stála a nassávala vítr. Pak odklusala.
Měsíc zapadl za mraky.
Rosil sedí na balvanu v rohu jámy a hledí dál do tmy.
