Prokofjevova skladba pomalu doznívá. Mašl je přilepený uchem ke telefonnímu sluchátku, jako by s ním tvořil dohromady jeden celek, jednoho podivného tvora. Má přivřené oči, bledými prsty levé ruky diriguje do rytmu závěrečných akordů - jejich hutnost a hlasitost se zvyšuje a tempo zrychluje, až závěrečný řev orchestru dosáhne velkoleposti zdařilého orgasmu.
Do okenních tabulí zabubnovaly šedé kapky deště.
Náhle si na něco vzpomněl.
Položil sluchátko pomalu na podlahu a připlížil se po čtyřech do rohu pokoje, kde ležel stočený koberec. Byl sotva vidět pod hromadou knih a starého špinavého oblečení.
Rázně odsunul to ležící haraburdí. Hmátl rychle až úplně do rohu. Chytil tmavou bouličku, schovanou za kobercem. Škubala se. Držel ji pevně. Chytil trochu níže. Slyšel, jak slabě piští. Pokusil se odkopnout nohou - ten koberec - ale nešlo to. Škubala se hrozně, málem mu vyklouzla. Teď mu vyklouzla, slyší svůj vlastní hlas - jak křičí. Skočil celou vahou na roli koberce, cosi se pod ní svíjelo. Zajel tam rukou. Chytil to znovu, oběma rukama. Ozvalo se jemné zapištění, ale už věděl, že to nepustí. Leda že by ho to kouslo, uvědomil si. Ale nekouslo to. Sesunul se z koberce a odkopl ho pryč. Jeho oběť na něj poulila vyvalené oči.
Byl to malý starý Číňan.