foto David Kraus
HRAJU SI
Petr Volf, Reflex 19/99
Není jednoduché dát Markétě Baňkové (29) nějakou nálepku. Fotografuje, ale umí i grafiku. Maluje, nicméně také píše. To, v čem se vyzná, zúročuje ve svém projektu Město, který je k vidění a čtení na Internetu. Mestem na sebe zatím upozornila nejvýrazněji. Kdo do něj Internetem vstoupí, může do děje zasahovat, což je věc u klasicky psaných příběhů nemyslitelná.
Zdálo se mi, že grafiky už bylo dost. Myslím že je dobré, když jde člověk dlouho nějakým směrem, tak je pak dobré zkusit odbočit a vzít to zase jinde od začátku.
Ale přiznám se že to tenkrát ode mně chtělo jistou dávku odvahy.
Co jste se chtěla naučit?
Nejdřív jsem dělala video, ale na to nebylo v atelieru zrovna ideální vybavení, pak jsem zkoušela experimentovat s těmi nemnoha dalšími hračkami, které byly k dispozici - a jednou z nich byl Internet. To bylo příjemné překvapení. Zjistila jsem, že můžu být úplně nezávislá, můžu si své stránky sama napsat, sama animovat, nahrát zvuky, stačí jen zvládnout programovací jazyk, zvaný html. A hned můžu všechno zveřejnit, bez nutnosti shánění galerie, sponzora, atakdál, navíc s okamžitou možností zpětné reakce.
Měla jste dojem nějakého přelomu?
Určitě. Pro mne to byl zásadní zlom. Spíš mne ale překvapilo, že podobných projektů, jako moje Město, už dávno není více. Mně přišlo, že se to samo nabízí! Text, který si člověk může sám okamžitě publikovat, a spojit ho s pohyblivým obrazem a zvuky. A pak hypertext, jenž znamená, že se můžete v textu procházet dle své vlastní volby, podle toho, kam kliknete myší. To jsou možnosti, které posunují výtvarné umění a literaturu zase někam dál. Já si zkusila nedřív jen tak hrát s hypertextem - tak třeba jsem zkusmo napsala větu, v níž každý podmět nebo přísudek byl dveřmi do nějaké další věty... No a tak by to mohlo jít donekonečna, šlo by vytvořit labyrint, nebo spíš takový chuchvalec textu místo klasického lineárního, tím chuchvalcem by se člověk mohl brodit a bloudit dle své vlastní vůle, nikoli pouze v přímé závislosti na tom, co mu naordinuje spisovatel. Spisovatel je vůbec despota, napíše jeden lineární příběh a vám nezbývá než ho číst jak ovce od začátku do konce... jaká nuda... A mé Město má ambice stát se postupně tím spletitým labyrintem, něčím, co můžete číst více způsoby, vracet se zpět a jít po jiné odbočce, nebo nemusíte číst vůbec, stačí koukat na obrázky, poslouchat zvuky.
Jak vás napadlo vymyslet si příběh právě o městu?
Labyrint textu - to je něco jako Město lidí. Každý z nich může být povídkou, po jejíž cestě se můžete vydat. Já žiju ve městě celý svůj život. Vršovice, Vinohrady, celý život vnímám cvrkot stovek možných příběhu lidí, kteří žijí různé zajímavé odbočky příběhu. Příběhu ulice, čtvrti, domu, to je jedno. A naopak - ulice je pouze kulisou jejich příběhu. I já jsem součástí toho jejich příběhu a oni mého a chci se tak cítit. Nedovedu vysvětlit, proč nejsem schopná žít někde jinde. V přírodě vydržím tak dva dny - hezké to je, říkám si, ale už ve mně narůstá nějaký neklid a já se musím vrátit do města. Nepovažuji to za nic pozitivního, ale nedá se s tím v mém případě nic dělat.
O co vám šlo, když jste si svoje Město vymýšlela?
Chtěla jsem ukázat trochu jinou optiku vnímání věcí kolem sebe. Koukáme na ně, a ať chceme, nebo ne, naše vidění je poznamenáno nejrůznějšími konvencemi. Takovým tím dospělým "správným" viděním. Ve Městě je všechno trošičku posunuté, proto se mě občas někdo ptá, jestli jsem to celé nepsala pod vlivem nějakých drog...
A nepsala?
Ne. Vlastně jo, kafe a jídlo, to jsou taky drogy... Moje hrdinka Růženka se chová normálně, jenom se dívá na věci pohledem trošku podobným pohledu dítěte - jako by je viděla poprvé. Jde třeba po ulici, zastaví se u výkladní skříně, kde jsou na silonových nitích nataženy punčochy a rukavice. Růženku napadá, jestli tím ty punčochy netrpí a přemýšlí, jak jim pomoci. Ale dospělí přeci ví, že punčochy něčím takovým netrpí.
A jak je to podle vás?
Myslím si totéž, ale sto procent to nevím. Třeba existuje nějaké promile procenta a my se mýlíme. Třeba se probudíme ze sna a zjistíme opak, že věci žijí a cítí a my ne. Kdo ví? Nechci se zbavit dobrovolně takového pohledu na svět. Děti jsou více otevřené vnímání, které dospělí odmítají jako "naivní".
Takhle přistupujete ke světu jenom ve fiktivním Městě, nebo jde o váš životní postoj?
Připadá mi, že už v dětství každý dostaneme nějaké brejle, kterými se máme dívat na svět. Je fuk, jestli růžové či černé - jen pořád přibývají dioptrie. Začne to už ve škole. Předvedou nám, jak funguje svět a známkují nás, jestli ho vidíme "správně". Každou odchylku od normálu zavřou do Bohnic, nebo se v lepším případě můžete tvářit jako umělec.
Je pro vás důležité, aby byl ten váš pohled naprosto původní a vaše věci nezaměnitelné?
Ne, tím se nezabývám. Myslím, že když budu dělat, to co dělám, podle mně tím nejlepším způsobem, tak to vždycky bude můj pohled.
foto David Kraus
Považujete Internet za ryze pozitivní věc, nebo vás během vašeho intenzivního soužití i v něčem zklamal?
Mně nejdřív velmi zaujal. Teď jsem ve stavu, kdy si na něm už jen občas přečtu zprávy nebo hledám informace. On totiž může fungovat jako droga. Vím o lidech, kteří jsou na něm úplně závislí. Ale výborné je zase to, že díky němu můžete komunikovat, navštívíte nějaký diskusní server a můžete si tam vyzkoušet jinou identitu, vystupovat jako někdo jiný. Můžete se vydávat za koho chcete, lidé vás tam vidí jako nějaké jméno a obrázek, který si sami vyberete. Konečně se můžete "stát sám sebou", v tom smyslu, že už vás neomezuje pohled do zrcadla. Chcete být třeba Marilyn Monroe? Vemte si její tvář, její jméno a a užijte si to! Je to zábavná hra. Kdysi jsem tam zahlédla kohosi, kdo se vydával za Boha. Zeptala jsem se ho, jak se má v nebi a jak funguje vesmír. Odpověděl: "blbě, včera jsem se ožral a dnes je z toho bouřka." Mně to inspirovalo k dalšímu pokračování mého příběhu. Jeho další postava, Josef Mašl, přemítá, zda Bůh je, či není. Spíš se však přiklání k názoru, že není. Bůh mu ale čas od času posílá škádlivé e-maily a tím ho mate. Nakonec Mašl zjistí, že Bůh ho špehuje pod postelí. Kdoví - třeba Bůh je a opravdu se skrývá pod identitou Bůh na Internetu.
Jaká identita vyhovovala nejvíc vám?
Nakonec ta moje jediná. Na Internetu jsem se občas "převlíkala" třeba i za chlapa, ale to byla jenom hra. Nešlo o nic víc.
Ani jste nechtěla pochopit takzvaný mužský element?
Ani ne. Radši si ponechám iluze.
Na Internetu představujete také svoje fotografie - nahrazuje vám galerii?
Dala jsem na něj pár věcí, aby lidi viděli, co dělám. Na prezentaci je to určitě dobré, ale galerie je přece jenom něco jiného. Každá věc má mít správnou velikost, navíc sebelepší monitor zkresluje. Opravdovou galerii jen těžko může nahradit. Jiná věc je však nezávislost, má "galerie" je otevřená 24 hodin denně a obrazy v ní se dají transportovat během několika sekund.
Garáž
Jak jste se dostala k fotografii?
Když jsem byla v New Yorku, fotila jsem reportáže pro časopis Bydlení. Tím jsem si vydělávala. A začalo mě to focení bavit - i jinak. A taky mám ráda foťáky.
Líbí se vám, jak cvaká závěrka?
Jo, je to příjemné. Nedávno jsem byla na pouti, po dlouhých letech. Kdysi jsem nebyla na střelnici schopná nic trefit a teď, co fotím, jsem ke svému překvapení trefila skoro pokaždé. Je to podobné jako při fotografování. Zaměřuje se, zatajuje dech, vše se koncentruje do jedné vteřiny... a když cvakne závěrka, je to, jako by jste něco ulovili. V tomto případě třeba dobrý záběr. Je to jako lov, ale bez stupidního zabíjení, je to pozitivní - zvěř zůstane naživu a vy máte přesto svoji kořist.
Jak vnímáte současný umělecký svět výtvarného umění?
Připadá mi, že v porovnání s hudbou, filmem, divadlem je výtvarné umění nejméně závislé na divácích. Týká se to třeba čistě jenom času, který divák věnuje výstavě. Kolikrát mu stačí tři minuty a už má na celou výstavu názor. Ale když jdete do divadla nebo čtete knihu, musíte tomu věnovat mnohem delší dobu, tím pádem i více energie. Připadá mi, že už někdy s nástupem moderny diváci rezignovali na své právo hodnotit moderní výtvarné umění. Přijdu do galerie, v rohu sedí hlídačka a evidentně se jí výstava nelíbí. Hlídá dejme tomu třeba nějakou konceptuální hromadu písku se zapíchanejma vlajkama a heslama. Ona v tom nevidí umění, ale hromadu písku se zapíchanejma vlajkama. Jenže se stydí za to, že se jí nelíbí, protože se bojí, že tomu "nerozumí", a tak hlídá a je zticha. Jenže - kdo přijde a rozsoudí, co je umění a co jen hromada písku? Možná je to správné, lidem se stejně nejvíc líbí asi kýče. Na výstavách je však člověk, který se moderním uměním hlouběji nezabývá, dezorientován, nechápe co se děje. Reaguje na to tím, že na výstavy nechodí - ony taky nejsou určeny pro něj.
Kdy jste začala psát?
Už dávno, jako dítě. Ale jen prózu, básně nikdy. Básníky nechápu. Když mi chce někdo recitovat své básně, mizím.
To se vám stává běžně?
Běžně ne, ale párkrát se to přihodilo. Básně - až na výjimky - třeba Hrabě, Krchovský, Ginsberg - mít nemusím. Asi mi nemají co říci.
A vy chcete něco říci?
Já si chci hrát.
Co je pro vás složitější - psát ten příběh, nebo ho výtvarně pojednat?
Těžší je psaní, protože slova jsou přesnější. Proto teď v nových kapitolách Města - které je na pokračování - vizuální složku zjednodušuju s tím, že se může dodatečně ještě změnit. Přeci jen je náročnejší pokračovat v příběhu, který má dvě hlavní dějové větve a ještě různé malé odbočky, protože to má větší objem než klasický lineární text. Zatím má Město 45 kapitol a už teď je dost velké na běžné prohlížení přes modem. Já ho však plánuju někdy v budoucnu vydat na CD, až bude úplně hotové. Včetně vzkazů čtenářů, které jsou jeho součástí. I když neodpovídám úplně na všechny, neznamená to, že z nich nemám radost. Naopak, jsou důležité, přemýšlela jsem, jestli mám v psaní Města pokračovat, je to přeci jenom trochu neobvyklý projekt a nemám s ničím podobným srovnání. Snad zde, doufám, vyplňuje jakousi mezeru - projektů, které si podobně hrají s více médii, zas mnoho není.
Vaše obrazy, které vznikají z kontaktu počítače a klasické fotografie, mi připadají, jako by byly prostoupeny samotou. Bojíte se jí?
Kladnou stránku samoty vidím v možnosti se koncentrovat, i uvědomit si sama sebe bez zkreslujícího šumu okolí. V tom smyslu si jí dovedu užívat.
Zatímco většina výtvarníků se zuby nehty drží "toho svého", vy přeskakujete z oboru do oboru. Považujete to za přednost?
Vždycky mne bavilo každou chvíli něco jiného, spíš ze zvědavosti než netrpělivosti. Z praktického hlediska je to spíše nevýhoda, protože dělá-li člověk více věcí, vystavuje se nebezpečí, že žádnou nebude dělat pořádně. To je riziko, o kterém vím. Ale zkoušet více možností, poznávat jiné obory, umět si hrát, považuji zatím za nejzajímavější a nejzábavnější způsob, jak si zpříjemnit dočasný pobyt na tomto světě. A víte, co se stane pak?
Copak?
Rozplynu se v informačním šumu...
foto David Kraus