Voda mokre vonela.Vitr se zlehka dotykal jeho tela.
Nadechoval vlhkost jezera z plnych plic. Plaval rad. Tesil se na okamzik, kdy svym telem protrhne hladkou, panenskou blanu povrchu jezera.
Vodni masa se privetive zavlnila.
Obcas mival intenzivni pocit, ze do vody odjakziva patril, ze byl na breh vyvrzen jaksi omylem, ze je voda bozska, prapuvodni hmota, lepsi nez vzduch. Bez vzduchu nanestesti nevydrzel, jinak by se byl jiz davno odstehoval pod vodni hladinu. Prijel z Mesta a ted se chystal k plavani po nezvykle dlouhe prestavce. Stojice na brehu, pocitoval jakesi dojeti. Na tele mu prijemnym vzrusenim naskocila husi kuze. Prichystal se ke skoku. Ocima zamiril na pomyslny terc na hladine.
Rozebehl se a v duchu uvidel tunel, kterym si jeho telo bude razit cestu tmavou vodni masou.
Bylo to tak snadne, jako pokazde, skocil do tunelu. Projel vodou dolu.
Citil, ze nabral standartni uhel pohybu, optimalni rychlost. Uzival si jeste chvili jizdy v te mokre tme, nechal se masirovat tisici perlivych bublinek, ktere se vsude vyrojily. Jeho pohyb se pomalu zvolnoval, ponechal ho jeste chvili beze zmeny a naslouchal tlumenym dunivym zvukum okolo sebe. Pod vodou se citil v bezpeci, jako by unikl dravemu svetu tam nahore. Kdyby mohl, tak by zde usnul, mekka voda mu pripominala dotek prachove periny. Prohrabl ji mezi prsty. Je krasna, ale nikdy ji nemuze chytit a zmacknout, nemuze se s vodou muchlat, ac by chtel, jak se svou milenkou nebo svym psem, muze se pouze mazlit bytim v ni. Prudce naprimil hlavu a prsa. Klouzavy pohyb jeho tela se zpomalil. Zmenil jeho drahu. Odrazil se nohama od hlubiny po sebou. Ruce nechal vlat kolem tela. Nabral rychlost sikmo nahoru. Znovu se odrazil a jeste jednou. Zrychlil. Citil, ze hladina je blizko, ale jeste se mu tam nechtelo. Rukama si nepomahal - to by jiz musel opravdu pospichat a plavnost pohybu by se tim narusila. Chtel line cestovat pod vodou, jako by klabosil s pritelem, jako by vyhnival v posteli se svou milenkou. Hladila ho nestoudne po celem tele.
Pomalu se vsak chylila doba k nadechnuti a tak nechal sve telo doplout az k okraji hladiny. Na prsou jiz citil kamen.
Vynoril hlavu. Nadechl se z plnych plic.Vydechl. A znovu. Zkrz vodu, ktera mu stekala curky po tvari, videl rozmazane obrovskou hladinu jezera tmave oramovanou okrajem lesa. Jsem soucasti tohoto jezera, pomyslel si spokojene. Prevrhl se na zada a blazene spocinul na hladine. Vsiml si vsak, ze v jezere neni sam - o 20 metru dal zaregistroval plovouci hlavicku nejakeho cloveka, coz ho rozladilo. Pretocil se hned zas na bricho a udelal par temp smerem pryc - kradmo se ohlizel, kam neznamy vetrelec plove. Hlavicka, soude podle ovalnych vlnek na hladine, se ubirala smerem do "vnitrozemi" jezera, tedy presne tam, kam mel nas plavec take namireno - nejdriv si chtel trochu zaskotacit blizko u brehu a pak rychlymi dlouhymi tempy jezero pokorit, svest s nim vitezny boj. Tesil se, az stane uprostred jezera a tmavnouci oblohy, tesil se, jak si vychutna pocit dokonale samoty, ticheho souzneni s vesmirem, na to, ze dnes vecer na okamzik stane v centru vsehomira - jako slunce ve stredu galakticke soustavy vody, zeme a oblohy.
Lec ted jeho galaxii ohrozoval nezvany satelit.
Cizinec plaval dobre a hrozilo, ze bude v centru jezera drive nez plavec.
Plavec byl vsak velmi rychly a byl si jist, ze ho muze celkem rychle dostihnout. Ma to vsak smysl? Ze vseho nejmene ted touzil s nekym komunikovat a predstava rozpaciteho setkani dvou neznamych lidi o samote uprostred jezera mu brala chut soutezit. I kdyz bude uprostred prvni, porad bude videt jeho hlavu a porad bude citit jeho pritomnost. I kdyz bude vzdalen dvacet metru, v samote jezera, kde neni uniku, je to asi tak stejne, jako by mu stal na noze v naslapane tramvaji. I pohled na hladkou plochu jezera bude beznadejne narusen. A o souzneni s vesmirem uz nemuze byt ani reci.
Otravene udelal nekolik nerozhodnych temp smerem k vetrelci.
Rozhodl se, ze ho preci jenom dostihne.
Rozhodnuti bylo rychle a nestacil ho prilis zvazovat. Nabral dech do plic a vypjal prsa. Zhluboka dychal, aby jeho hrudnik nacerpal kyslik. Citil, jak se kyslik jako mravenci rozbehl zilami po celem tele. Znovu se nekolikrat velkolepe nadechl a vydechl. Telo bylo kyslikem jiz nabito k prasknuti, citil mravenceni v krvi a prival sily a zacal se tesit na zavod. Zhodnotil vzdalenost.
Rozhodl se.
Nadechl se a skocil kupredu.
Odkopl vodu za sebou. Rukama rozjizdel vodni masy. Brzy telo dostal do horizontalni polohy, nohy vysoko u hladiny. Protahl se. Plaval temer poslepu, hlavu v rovine s telem. Pri kazdem vynoreni se nad hladinu se prudce nadechl, s kazdym vydechem se jeho prudkost zvetsovala. Citil, jak nabira stale vetsi rychlost.
Projizdel jezerem jak sipka.
Vedel, ze umi plavat velmi rychle a na okamzik si pomyslel, ze neznamy vetrelec jiste nenecha jeho um bez povsimnuti. Ale v pristim okamziku jiz dalsi myslenky nechal za sebou. Nestacily mu. Zacal se dostavat do sveho dobre znameho trasnu, prezit zavod se mu vzdy darilo jen diky schopnosti oprostit se od sve mysli, od bolesti a namahy, kterou muselo jeho telo prekonavat. Pracoval jako automat a soustredil se jenom na neustale zvysovani jiz dosazene rychlosti, na techniku, na dech a na rytmus. Jeho mysl se ocistila. Razem odpadly vsechny problemy - zapomnel na Blanku i na Josefa. Tize poslednich dni se vytratila. Videl pred sebou jediny cil - dalsi metry vodni hladiny, ktere jeden po druhem zanechaval za sebou. Dostal se na svoji nejvyssi rychlost.
Po chvili prestal vnimat, ze plave. Plaval automaticky, jako by jiz jen pozoroval sam sebe. Jeho telo jako by se oprostilo od bolesti a od namahy. Zvuky se ztlumily. Opet se dotkl neceho, co jiz dobre znal - onoho zvlastniho stavu extaze, splynuti s rytmem prirody. Byl to pocit bezpeci, stesti, ke kteremu jako by se vracel, i kdyz ho zaroven teprve objevoval. Pral si zustat v tomto stavu co nejdele. Mnohokrat se snazil si ten pocit znovu vybavit, kdyz byl zpatky na brehu, ale neslo to. Neslo o tom ani s nikym mluvit. Vracel se pokazde k Blance, sedici pred televizi. Deti ho vitaly jasavym pokrikem. Sklonil se k nim. Mel je rad! Ale citil se najednou tak vzdalene! Mozna jsem byl na prahu smrti, napadlo ho. Ale vedel, ze to nebyla pravda. Tak kde jsem byl? Sel pak na prochazku se psem a videl, jak bezi po poli. Uzen se k smrti, napadlo ho.
Hned se vsak zastydel. Proc, nas Brocek, vzdyt ja ho mam tak rad!
Cekal pak na nej na kraji pole a kdyz pribehl, hladil ho provinile po hlave a drbal za usima.
Ale stejne, byla by to krasna smrt, pomyslel si.
Napadlo ho, ze jiz plave prilis dlouho a prilis hladce. Nevnimal vubec zadnou bolest ani unavu. Jako by pouze naprogramoval sve telo a odesel se svou mysli nekam na prochazku. Dostal strach, aby to neprehnal. Vratil se zpet do vody. Zpomalil a rozhledl se kolem sebe. Byl uprostred jezera.
Pred ocima se mu delaly mzitky a nemohl popadnout dech. Slysel, jak hlasite sipe. Slysel huceni krve ve spanich.
Musel se polozit na hladinu. Lezel na zadech a snazil se zklidnit telo. Byl si chvili jist, ze uz nikdy nepohne zadnym svalem, tak vycerpane zdaly se mu ruce a nohy. Lezely netecne ve vode jako podivne cizi vyrustky. Kysliku bylo porad malo. Blanka se mu tenkrat sama priznala ke svemu pomeru s Josefem v praci. Zvlastni - jako by si prala, aby se to dozvedel. Ani mu to nemusela rikat - kdyz se ji zeptal, mohla klidne zalhat a nic by se nedozvedel. Kdyz plaval, byli mu oba ukradeni.
Uplaval jsem jim, aspon na chvili, pomyslel si a pozoroval nebe. Jiz se rozsvitily hvezdy.
Pomalu se zklidnoval, myslel na Blanku, na Josefa a na obe deti.
Pak si vzpomnel na sveho dalsiho soupere.
Vztycil se ve vode a rozhledl se. Jezero bylo klidnym odrazem nebe. Nikde nikdo.
Vsude okolo jen hladka plocha.
Obratil se ke brehu. A hle - vidi sveho soupere, jak vyleza na breh. Zlute plavky mu sviti v seru.
Zrejme se nechal zastrasit.
Obratil se zase na zada a spokojene se usmal.
Voda byla tepla.
