Časem ji vyslali z nebe zpět na zemi. Měla svůj úkol... Ale nepředbíhejme.
Prozatím sedí Růženka na okraji nebe. Sedí, nebo se občas vznáší volně v prostoru, už celé dny. Sleduje cáry mlhy, plynoucí okolo. Časem shledala, že mlha není pouhou párou. Chvílemi má pocit, že chápe, čím mlha ve skutečnosti je. Byly to však jen takové krátké záblesky prozření - jako zalesknutí se kaluže vody - než si jich stačila všimnout a dešifrovat v nich plovoucí informaci, zmizely. Nechaly po sobě jen naprázdno mlasknutí v ústech. A tak můžeme Růženku zastihnout, jak sedí na okraji nebe a mlaská. Nenechají se lapit. "Kašlu na ně", praví opovrživě. Ale znáte to. Není kvůli tomu nijak v klidu.
Ale pak si zvykla. Nakonec na to přišla bez námahy. Prostě kouká na mlhu, stočená do klubíčka, chce se jí spát, ale už nemá tělo, které by spát mohlo. Ani neví jak, ale náhle je jí vše jasné.

Vidí úplně zřetelně, že mlha je sloučenina vody s různými představami, které po zahřátí stoupají ze země k nebi .
Defilují před ní coby tichá amorfní hmota, proplétají se zkrz sebe, šplhají po sobě a umocňují jedna druhou. Některé se navzájem vylučují, reagují spolu jako louh s kyselinou, vybuchují a zklidňují se v následujícím okamžiku. Působí jako němá hudba, některé akordy mají neurčitou, přesto však jasnou barvu, jiné zaujmou lehkým zápachem, vzápětí měnícím se v graciózní pohyb - v kmitavém světle rozpoznává i jejich chemické složení a lehce rozdílné fyzikální vlastnosti - tak například představa chladu je těžší než ostatní a probleskuje jen chvílemi v průryvech představ jídla a konce světa, bohatství se pohybuje rychleji než líná dietní cola - představa šesti propisek se pohybuje jedním směrem, rozdrobena v malé částečky a štěstí je nečekaně malé a neprůbojné, ani si nedovolilo nabýt nějaké barvy - jeho chemický vzorec je však natolik originální a nečekaný, že by namísto písmeny a čísly šel vyjádřit pouze určitými druhy květin, nebo velkým množstvím zmizíku, avšak i to jen za příznivých rozptylových podmínek.
   Růženka leží na boku, mlžné panoptikum sleduje zkrz usínající vědomí. Tak - stále těsně před usnutím, však nemaje tělo, které by usnouti mohlo. Vzpomíná na svého učitele biologie, soudruha Pardeka, který jí ve škole vykládal o lidském mozku a chemických reakcích, které v něm probíhají. Zdali by se radoval, když by viděl, co teď vidí ona?

  Pardek byl jediným pedagogem na škole, který nebyl žena. Byl docela pohledný a díky své, v místních podmínkách neobvyklé, erotické orientaci na děvčata požíval mnoha výhod. "Děvčata", říkal učitelkám. Bohužel měl jednu vadu, a tou byla podkožní boulička na obličeji velikosti fazole, která se stále stěhovala z místa na místo a to dokonce neobvykle velkou rychlostí. Stávalo se, že Růženka během jeho přednášek přestávala poslouchat, zaujata rychlým přesunem neposedné bouličky z krku na tvář během pouhé minuty - v té chvíli jí připadalo, že si pod jeho kůží razí cestu malý krtek - někdy dokonce měla pocit, že slyší nepatrné krtčí funění. Však taky Pardek, když byla boulička rychlá nad poměry, občas při řeči dvěma prsty usměrňoval její dráhu; nelíbilo se mu, když svou trasu vedla přes nos nebo rty - vypadal totiž pak velice směšně - avšak Růženka chápala záměr bouličky, která si tím tak chtěla pouze zkrátit cestu.
"Co by asi řekl Pardek," říká nahlas.