Casem ji vyslali z nebe zpet na zemi. Mela svuj ukol... Ale nepredbihejme.
    Prozatim sedi Ruzenka na okraji nebe. Sedi, nebo se obcas vznasi volne v prostoru, uz cele dny. Sleduje cary mlhy, plynouci okolo. Casem shledala, ze mlha neni pouhou parou. Chvilemi ma pocit, ze chape, cim mlha ve skutecnosti je. Byly to vsak jen takove kratke zablesky prozreni - jako zalesknuti se kaluze vody - nez si jich stacila vsimnout a desifrovat v nich plovouci informaci, zmizely. Nechaly po sobe jen naprazdno mlasknuti v ustech. A tak muzeme Ruzenku zastihnout, jak sedi na okraji nebe a mlaska. Nenechaji se lapit. "Kaslu na ne", pravi opovrzive. Ale znate to. Neni kvuli tomu nijak v klidu.
    Ale pak si zvykla. Nakonec na to prisla bez namahy. Proste kouka na mlhu, stocena do klubicka, chce se ji spat, ale uz nema telo, ktere by spat mohlo. Ani nevi jak, ale nahle je ji vse jasne.

    Vidi uplne zretelne, ze mlha je sloucenina vody s ruznymi predstavami, ktere po ochlazeni stoupaji ze zeme k nebi .
    Defiluji pred ni coby ticha amorfni hmota, propletaji se zkrz sebe, splhaji po sobe a umocnuji jedna druhou. Nektere se navzajem vylucuji, reaguji spolu jako louh s kyselinou, vybuchuji a zklidnuji se v nasledujicim okamziku. Pusobi jako nema hudba, nektere akordy maji neurcitou, presto vsak jasnou barvu, jine zaujmou lehkym zapachem, vzapeti menicim se v graciozni pohyb - v kmitavem svetle rozpoznava i jejich chemicke slozeni a lehce rozdilne fyzikalni vlastnosti - tak napriklad predstava chladu je tezsi nez ostatni a probleskuje jen chvilemi v pruryvech predstav jidla a konce sveta, bohatstvi se pohybuje rychleji nez lina dietni cola - predstava sesti propisek se pohybuje jednim smerem, rozdrobena v male castecky a stesti je necekane male a neprubojne, ani si nedovolilo nabyt nejake barvy - jeho chemicky vzorec je vsak natolik originalni a necekany, ze by namisto pismeny a cisly sel vyjadrit pouze urcitymi druhy kvetin, nebo velkym mnozstvim zmiziku, avsak i to jen za priznivych rozptylovych podminek.
    Ruzenka lezi na boku, mlzne panoptikum sleduje zkrz usinajici vedomi. Tak - stale tesne pred usnutim, vsak nemaje telo, ktere by usnouti mohlo. Vzpomina na sveho ucitele biologie, soudruha Pardeka, ktery ji ve skole vykladal o lidskem mozku a chemickych reakcich, ktere v nem probihaji. Zdali by se radoval, kdyz by videl, co ted vidi ona?

    Pardek byl jedinym pedagogem na skole, ktery nebyl zena. Byl docela pohledny a diky sve, v mistnich podminkach neobvykle, eroticke orientaci na devcata pozival mnoha vyhod. "Devcata", rikal ucitelkam. Bohuzel mel jednu vadu, a tou byla podkozni boulicka na obliceji velikosti fazole, ktera se stale stehovala z mista na misto a to dokonce neobvykle velkou rychlosti. Stavalo se, ze Ruzenka behem jeho prednasek prestavala poslouchat, zaujata rychlym presunem neposedne boulicky z krku na tvar behem pouhe minuty - v te chvili ji pripadalo, ze si pod jeho kuzi razi cestu maly krtek - nekdy dokonce mela pocit, ze slysi nepatrne krtci funeni. Vsak taky Pardek, kdyz byla boulicka rychla nad pomery, obcas pri reci dvema prsty usmernoval jeji drahu; nelibilo se mu, kdyz svou trasu vedla pres nos nebo rty - vypadal totiz pak velice smesne - avsak Ruzenka chapala zamer boulicky, ktera si tim tak chtela pouze zkratit cestu.
    "Co by asi rekl Pardek," rika nahlas.