Taxikář se jednou ráno probudil a spatřil ve své hlavě zářící nápis: Udělal jsi to!
Bylo to napsáno jednoduše, žádné klikyháky či výrazná grafická úprava, které by mohly evokovat nějaké další pocity při vzpomínce na svůj čin.
Možná, že se zúročilo, pomyslel si taxikář, jak jsem s tím denně v mysli žil, obracel a zkoumal svůj čin ze všech stran, až jsem ho přestal vnímat a zdálo se mi neuvěřitelné, že se něco takového vůbec někdy přihodilo. V takových chvílích si svůj zločin dokonce, (ač by bylo naopak dobré, aby na něj zapomněl) snažil představit a znova uvěřit, že se skutečně stal.
A najednou se vzbudil, a první, co uviděl, byl ten ohromný žhavý nápis oznamující jeho čin těmi nejjednoduššími slovy.
Vstal s pocitem, že tak intensivní svit nemůže okolní svět nevidět; že červené světlo svědomí mu prosakuje zkrz lebku a proto na své cestě do práce uhýbal očím ostatních lidí, stavěl se pokud možno mimo silně osvětlená místa a nechodil přes velká prázdná prostranství.
Co se to narodilo? Ptal se a osahával hlavu, jako by hledal skulinu, kudy nápis vypudit. Vyčkávalo mé svědomí na správnou chvíli, ptal se taxikář, a teď teprve mi dalo pocítit to, co jsem tolik dní nechápal, že ještě nepřišlo?
V každém případě však při té hrůze cítil téměř sváteční pocit.
Obohacen činem, který spáchal, hovořil taxikář se svými zákazníky s jistou skrytou hrdostí; najednou jeho čin byl něco, co vyplňovalo do té doby řídký prostor jeho stereotypního života; výčitky svědomí ho v jeho vlastních očích zbavily směšnosti a zbytečnosti vlastní osoby, která teprve teď hrdě nesla tíhu svého zločinu, který byl tak velký, tak hrůzný, že by nikdo nemohl ony výčitky svědomí z něho podceňovat, kdyby je byl ovšem znal.
Jediné, co ho chvílemi znervózňovalo, byla ta šílená SKUTEČNOST svého činu, neboť to už nebyl jeden z mnoha planých snů, které, když se mu znelíbily, mohl okamžitě zapomenout a nikdy se nestaly. Taxikář svůj zločin nejdřív vysnil - pak se rozhodl ho provést, pak ho provedl a pak na něj zase vzpomínal.
Připadalo mu krásné, že uskutečnil něco, o čem předtím jen snil - pozdější snění už nebylo sněním, ale vzpomínkami - které se ovšem zas lišily od snění tím, že se na nich nedalo nic měnit - chytal se pak často za hlavu, když si uvědomil některé nedostatky svého zločinu - ale ty nedostatky zase byly důkazem skutečnosti oné chvíle.

Ano - zatím co taxikář předtím snil dokonalé sny, nyní hrdě vzpomínal na nedokonalou skutečnost a měl pocit, že snad jen v té chvíli opravdu žil a o to hrději nesl strašlivé následky této chvíle žití. Ba dokonce, jak zjistil, když večer usínal v posteli, si je ani vzít nenechá, protože byly pro něj důkazem o vlastní existenci, že by se bez nich propadl do prázdna svého někdejšího života, ve kterém předtím marně hledal smysl.