A n n a

"Ale já musím žít v New Yorku," zašeptala Anna. Natáhla se a zhasla lampičku. Venku se již šeřilo. Z okna byl krásný výhled na jezero.
"Potřebuji to pro svoji práci."
Sledovala oknem neznámého muže na břehu jezera, chystal se zřejmě skočit do vody. Nevšiml si jí.
"Proč - vždyť pracuješ sama, sedíš doma a vymýšlíš své teorie a pak publikuješ přes Internet - nemusíš se s nikým stýkat, nepotřebuješ kontakty jako já! Na to přeci nepotřebuješ žít v drahém bytě v New Yorku!", vykřikl Milenec. "Nabízím Ti život v krásném domě v centru Brna! Vše co potřebuješ ke své práci, najdeš sama v sobě, musíš se naučit koncentrovat. Tvé řeči jsou výmluvy. Nepotřebuješ tohle město ke své práci!"
"Ale potřebuji", řekla. "Ke své práci potřebuji euforii. Potřebuji sama v sobě vzbudit úžas. Potřebuji slyšet proud svých myšlenek, silně prožívat své emoce, ssát energii. Stačí když vyjdu na chvíli na ulici. Nebo ani nemusím vycházet ven. Otevřu okno a dýchám tu úžasnou všudypřítomnou vůni pražených buráků a párků v rohlíku. Potřebuji vidět mrakodrapy a žasnout nad nimi. Má práce vyžaduje jistou dávku šílenství a originality. Když vymýšlím své teorie, musím se obrazně řečeno ocitnout na Marsu. Tam, kde ještě nikdo přede mnou nebyl. Je to prázdná pustá pláň a ty jsi šťasten, když jsi první kdo po ní jde. V té chvíli je ti nádherně. Miluješ tu pláň.
New York má k Marsu blíž než Brno. Možná že New York je zastávka na cestě mezi Brnem a Marsem. Tím, že žiji zde, si pouze šetřím čas a energii zbytečným cestováním."

"Pojď sem, kočičko," řekl. Mazlivě se v posteli protáhl. "Líbí se mi, jak si dokážeš pro všechno najít nějaké vysvětlení."