Sluneční svit
I Růženiny prsty obemykají telefonní sluchátko. Naslouchá jeho zvukům, pokyvuje hlavou porostlou lesklými hnědými vlasy. Spatřit její ouško ozdobené malou naušnicí však nelze, je přitisknuto ke sluchátku v pevném spojení. Lalůček je ukryt pod houštinou vlasů. Teď se zasmála. Hlavou stále pokyvuje, sluchátko se kýve s ní. Jak se asi cítí houpající se sluchátko ve výšce 1,7 mestu? Připadá si jako houpačka na pouti? Jak se však cítí houpačka na pouti? To se hned tak nedozvíme, žádná houpačka zrovna není v širém okolí k nalezení. A i kdyby tam nějaká byla, jak bychom zjistili, jak se cítí? Zeptali bychom se, zdali je spokojena se svým zaměstnáním? Líbí se jí, že se stále houpe? Není jí někdy špatně? Nenudí se? Nechce se jí dát si pauzu?
Znovu se zasmála. Trochu se předklonila a její tvář se ocitla v revíru slunečních paprsků padajících od okna. Stále pokyvuje hlavou, sluneční reflektor jí pátrá v obličeji. Řasy se v jeho vlivu zdají světlejší, než doopravdy jsou. Ale jsou jindy jiné? Nevzpomínáme si. Teď jsou bledé, odráží zář, stejně jako její oči. Pleť je tak bílá! A teď už zas ne. Zaklonila se do stínu a pleť si hned vzpomněla na svůj původní odstín. Po chvíli se však vrátila do původní polohy a sluneční flek se opět ujal vlády.
"Například jsem nedávno potkala svého starého učitele biologie," hlásí Růženka komusi do sluchátka, "ale nedala jsem mu najevo, že se již známe. Nechtěla jsem se bavit o minulých časech. Minulost je pryč. Vlastně ho ani neznám, tenkrát byl někdo jiný než dnes. A on si mne stejně nepamatoval."
Pohlédla oknem ven..
Slunce dnes svítí s větší sebejistotou. Na obzoru vykukuje cípek mraků.
Zdá se, že předzvěst jara je již ve vzduchu.
