Když se taxikářovy kroky přiblížily, už ji pod hlavou brněla přeležená ruka. Zastavil se. Hrozně funí, padouch. Ale oči stejně neotevřela.
No dobrá, po chvíli je tedy zkusmo pootevřela...
   Vidí hbité ruce, co po ní rychle chňaply. Hlavu taxikáře ověnčenou mastnými kadeřemi - říká jí, že se má postavit před něj asi pět metrů a ještě něco.., ale Růženka si připadala náhle jako ve snu. Šumění stromů mělo silný náboj a znělo hlasitěji než padouchova slova. Jeho vzteklý obličej zastřel obraz slunce zapadajícího nad lesy a tmavé siluety poletujících krkavců, sledujících ten nerovný boj. Po chvíli šťouchání a strkání ji rozzuřený taxikář propustil: "Tak si jdi!", dokonce po ní mrštil hroudou, ale strefil se do brašny, co nesla přes rameno. Růženka jde pomalu přes pole, v patách taxikářův zuřící hlas. "Otoč se!", volá na ni, otočila se, zamířil pistoli. Šla tedy dál. Zase volá, aby se otočila a Růženka se otočila a uviděla les, západ slunce a krkavce, vyčkávající ve větvích. A zase volá...a tak dál. Až došla na kraj pole k silnici a taxikářův hlas slábnul a z krkavců zbyly jen malé tečky a z lesa tmavá zubatá čára, oddělující zemi od nebe.
Pak na své pouti potkala autobusovou zastávku.
Ten autobus měl přijet každou chvíli.