Na zastávce potkala zajíce. Hopkal trochu nepřirozeně, jako by mu něco bylo. Jako by neuměl chodit, nebo co. Růžence ho bylo líto, ale musela se jeho divné chůzi smát. Vypadalo to legračně. "Ty jsi ale divný zajíc", říká.
"Nejsem zajíc, ale kočka", opáčil nervózně zajíc. "Jsem jen převlečená za zajíce."
"Proboha proč?", táže se Růženka s úžasem. "Jako zajíc se uživím líp", řekla kočka. Popošla blíž, už se ani nenamáhala hopkáním.
"Nebylo co žrát,"řekla, "zato trávy je všude dost. Bohužel - je jiná doba."
Na toulavou kočku byla opravdu docela vykrmená.
"Až přijde zima, a nebude tráva, budeš pak zase kočka?", zeptala se Růženka.
"Nevím",řekla kočka, "už si docela zvykám. Není to špatný."
"Jak se snášíš s ostatními zajíci?",ptá se Růženka.
"Pche - jsou to debilové. To bych Ti nepřála vidět. Někdy si připadám tak opuštěně."
"Nic si z toho nedělej", říká Růženka. "Každej jsme sám. To není jen tvůj pocit."
"Nojo, to každej taky umí říct ", řekla kočka. Mnula si packou čumák.
"Dej si pozor na taxikáře tamhle na poli", říká Růženka," má pistoli."
"Toho nezajímám, to už mám zjištěný", kočka na to. "No nic, pomalu půjdu. Měj se. Kolik je hodin?"
"Půl sedmé."
"Autobus Ti jede za deset minut."
"Díky. Měj se opravdu dobře."
"OK, ty taky. Čau."
A odešla do lesa.
Za chvíli přijel autobus a odvezl Růženku do Města.