Kdyz se taxikarovy kroky priblizily, uz ji pod hlavou brnela prelezena ruka. Zastavil se. Hrozne funi, padouch. Ale oci stejne neotevrela.
No dobra, po chvili je tedy zkusmo pootevrela...
Vidi hbite ruce, co po ni rychle chnaply. Hlavu taxikare ovencenou mastnymi kaderemi - rika ji, ze se ma postavit pred nej asi pet metru a jeste neco.., ale Ruzenka si pripadala nahle jako ve snu. Sumeni stromu melo silny naboj a znelo hlasiteji nez padouchova slova. Jeho vztekly oblicej zastrel obraz slunce zapadajiciho nad lesy a tmave siluety poletujicich krkavcu, sledujicich ten nerovny boj. Po chvili stouchani a strkani ji rozzureny taxikar propustil: "Tak si jdi!", dokonce po ni mrstil hroudou, ale strefil se do brasny, co nesla pres rameno. Ruzenka jde pomalu pres pole, v patach taxikaruv zurici hlas. "Otoc se!", vola na ni, otocila se, zamiril pistoli. Sla tedy dal. Zase vola, aby se otocila a Ruzenka se otocila a uvidela les, zapad slunce a krkavce, vyckavajici ve vetvich. A zase vola...a tak dal. Az dosla na kraj pole k silnici a taxikaruv hlas slabnul a z krkavcu zbyly jen male tecky a z lesa tmava zubata cara, oddelujici zemi od nebe.
Pak na sve pouti potkala autobusovou zastavku.
Ten autobus mel prijet kazdou chvili.