Náhodný poutník, kdyby procházel se po silnici u lesa, mohl by spatřit dvě tmavé siluety, rýsující se proti zapadajícímu slunci. Hrají si na honěnou, myslí si poutník, zastaví se a s potěšením oba sleduje. Divné je mu jen, že jedna z postav občas trochu střílí z pistole. Jen aby se nezranili, strachuje se poutník a odežene masařku, která mu leze po tváři. Už je jaro, masařky jsou tu, myslí si poutník. To ho upomnělo, že v batohu má svačinu.
Dala by sis, co? - říká v duchu masařce, když vybaluje chleba s se sýrem a uherákem. Ach ta vůně! Chuť chleba na jazyku vesele se převaluje. Nejdřív na špičce, až vytrysknou sliny - pak ji přesune dozadu, už už polknout - chuť tak náhle mění barvu, stala se temnější, širší a rozléhá se až do všech závitů a chodeb poutníkových zažívacích útrob - až sklouzne domů do žaludku.
Poutníkovu tvář navštívil blažený úsměv.

Vida - myška malá polní tamhle přeběhla! Že by drobet chtěla? Jaj - jaro je tu, země se probouzí, po poli běhají dva neznámí lidé a hrají si na honěnou, škádlí se přitom... Poutník pomalu přežvykuje.
Po chvíli ho konečně napadla i druhá alternativa. "Co kdyby to vlastně bylo jinak? Co když je to doopravdy?" Přestane žvýkat. Postavy na poli si nehrají... "Vrah!!!", vykulí poutník oči z důlků a hned nato mu zaskočilo. Rozběhne se po silnici:" Pomoc! Kde jste kdo, lidi, pomoc ...policie!"

Kdyby...Po silnici u pole však žádný poutník nešel.
Růženka vstává z meze a běží pryč po mokrých hroudách. Boty ztěžkly bahnem... Vešla se přesně do mušky taxikářovy pistole.
Dnešní den je špatný pro Růženku.
Teď ji střela neminula. Proletěla zkrz a dopadla před ní na kámen. Leží na kameni, kolem kapky krve jak okvětní lístky. Růženka se sklání a bere kulku do prstů. Dívá se zkrz ni a své umazané prsty. Kulka v jejím výhledu přesně vyplňuje vykousnuté místo horizontu lesa, tam, kde se setkaly dva stromy...
Růženka padla na pole a umírá.
Hroudy pole jsou blízko a tak přátelské, myslí si, Že jsem to nikdy nevěděla!
    Přichází anděl. "Pojď se mnou."