Andělská srst roste na vhodném místě - totiž na andělské hrudi - shledává Růženka, když objímá anděla rukama. Ještě si neodvykla míti tělo. Objímá ho i nohama - sedí mu na zádech a letí s ním do nebe. Krajina pod nimi se rychle propadla do mraků. Kolem letí letadlo - zdali je cestující vidí?, odbočilo pomalu doprava ... zrychlili.   "Proč musím do nebes tak mladá?", pomyslí si Růženka, ale zaznělo to nahlas. Hrůza. Myšlenky už nejsou soukromým vlastnictvím...   "Mohla jsi uniknout svému vrahovi, kdyby jsi věděla, že slabost v té situaci byla silnější zbraní než síla", pomyslí si nahlas anděl.   "Děkuji", praví Růženka, a raději o tom dál nepřemýšlí.
Kolem proletěly planety. Hustá tma všude okolo děrovaná hvězdami..

   Přibližující se brána s anděly. A ticho. Nebo co. Vlastně je slyšet jemné šumění. Zvonění. Příjemné. Vskutku.
Pomaleji... Vlétají do otvírající se brány. Slyšet hlasy v tónech slasti.