Nahodny poutnik, kdyby prochazel se po silnici u lesa, mohl by spatrit dve tmave siluety, rysujici se proti zapadajicimu slunci. Hraji si na honenou, mysli si poutnik, zastavi se a s potesenim oba sleduje. Divne je mu jen, ze jedna z postav obcas trochu strili z pistole. Jen aby se nezranili, strachuje se poutnik a odezene masarku, ktera mu leze po tvari. Uz je jaro, masarky jsou tu, mysli si poutnik. To ho upomnelo, ze v batohu ma svacinu.
Dala by sis, co? - rika v duchu masarce, kdyz vybaluje chleba s se syrem a uherakem. Ach ta vune! Chut chleba na jazyku vesele se prevaluje. Nejdriv na spicce, az vytrysknou sliny - pak ji presune dozadu, uz uz polknout - chut tak nahle meni barvu, stala se temnejsi, sirsi a rozleha se az do vsech zavitu a chodeb poutnikovych zazivacich utrob - az sklouzne domu do zaludku.
Poutnikovu tvar navstivil blazeny usmev.

Vida - myska mala polni tamhle prebehla! Ze by drobet chtela? Jaj - jaro je tu, zeme se probouzi, po poli behaji dva neznami lide a hraji si na honenou, skadli se pritom... Poutnik pomalu prezvykuje.
Po chvili ho konecne napadla i druha alternativa. "Co kdyby to vlastne bylo jinak? Co kdyz je to doopravdy?" Prestane zvykat. Postavy na poli si nehraji... "Vrah!!!", vykuli poutnik oci z dulku a hned nato mu zaskocilo. Rozbehne se po silnici:" Pomoc! Kde jste kdo, lidi, pomoc ...policie!"

>Kdyby...Po silnici u pole vsak zadny poutnik nesel.
Ruzenka vstava z meze a bezi pryc po mokrych hroudach. Boty ztezkly bahnem... Vesla se presne do musky taxikarovy pistole.
Dnesni den je spatny pro Ruzenku.
Ted ji strela neminula. Proletela zkrz a dopadla pred ni na kamen. Lezi na kameni, kolem kapky krve jak okvetni listky. Ruzenka se sklani a bere kulku do prstu. Diva se zkrz ni a sve umazane prsty. Kulka v jejim vyhledu presne vyplnuje vykousnute misto horizontu lesa, tam, kde se setkaly dva stromy...
Ruzenka padla na pole a umira.
Hroudy pole jsou blizko a tak pratelske, mysli si, Ze jsem to nikdy nevedela!
Prichazi andel. "Pojd se mnou."