Na policích ve skladu masny se povalují kusy hovězího, vepřového, jehněčího, našly by se tu ryby i salámy, ba i kus koně sem kdosi pohodil. Nad vepřovým se vznáší jemná pára. Zvláštní - nad ostatními kusy masa se nic neděje...
       Učeň třetího ročníku stojí lehce rozkročen se sekyrou v ruce. Trochu zamračeně zkoumá Pardekovu tvář. Zdalipak ho zaujaly jeho jemné rysy? Nebo si snad všiml skotačivých slunečních prasátek, probleskujících zkrz polámané žaluzie výkladní skříně, které si v Pardekově tváři (jak oblíbeným terčem už se stala!), hrají na honěnou?
    Nikoli - učen třetího ročníku pozorně zkoumá budoucí terč sekery, která, dle učňova názoru, ve skladu masa již příliš dlouho zahálela.
    Jat směsicí soucitu nad Pardekovým osudem a dlouho potlačovanou touhou najít pro sekeru správné chlapské využití se rozmachuje ke konečnému řešení biologovy otázky.
       Nad vepřovým se vznáší Růženka. Vyhozena z nebe s cílem hledat novou kariéru v podobě anděla strážného (koho má strážit, si ještě musí sama vybrat), poletuje po lidských sídlech a hledá společníka pro svůj nový job.
       Biolog přivřel oči - tvář mu obsadil výraz Trpitelův. Čas se chýlí k počátkům nové Pardekovy podoby.
    Učeň ťal sekerou po bouličce, dřív než bys řekl: "šv..". Ale netrefil se, bohužel, a usekl Pardekovi ucho. "Au au," křičí Pardek. Zákazníci u pultu před pootevřenými dveřmi skladu se nervózně ošili.
    "Promiňte," šeptne učen třetího ročníku a zkusí to podruhé. Boulička však už pochopila svůj chystaný osud a ačkoli se tentokrát učeň strefil přesně tam, kam chtěl, ona už byla zase jinde. Na krku. Zato další kus biologa spadl na zem. Nechutné...
    "Takhle to nepůjde", pravil učen třetího ročníku a chytil Pardekovu bouličku na krku mezi dvěma prsty. Vytáhl nůž z kapsy. Vykrojil ji. "Au au au," křičí Pardek, pochopitelně. Tržba v masně se mezitím zvýšila o sto procent. "Jen mu dejte, tomu kaprovi", praví důchodce v zimníku. "Nojo, je to krutý, ale jak bychom se jinak najedli?" přizvukuje vesele důchodkyně a chystá si na kapra ošuntělý igelit.
    Pardek se drží za hlavu. "Bolí to, ale boulička je pryč. Někam odběhla. Byl to jen takový maličký hnis, praví učeň.
    Bere z police kus hovězího. Vykrojí z něj malé kousky, tak akorát ve tvaru chybějících částí biologa. "Neplačte, pane, zkusíme to nastavit hovězím. Alespoň prozatím, než vám to doroste."
    Modeluje novou biologovu tvář. Ten už nebrečí, s přivřenými oči nastavuje zuboženou hlavu. Oba stojí ve skladu v pruhovaném žaluziovém slunci, učňovo první sochařské dílo právě spatřilo světlo světa... Mezi umělcem a jeho dílem probleskl na okamžik zvláštní pocit souznění, až důvěrnosti, kterého se oba rychle zalekli.
    "Vypadá to dobře," praví učeň a poodstoupí od svého díla, "dokonce líp než předtím".
    "Děkuji vám za vaši pomoc. Jsem vám velmi vděčen. Nahledanou. "
    Za biologem zaklaply umaštěné dveře.
       "Kapři bohužel - už došli", pravil ještě důchodcům na prahu.